Sparta a sparťanství

Františku, vy jste začal s hokejem na Spartě. Byl někdo z vaší rodiny Sparťanem?
To byla spíše náhoda. V naší rodině nikdo hokej nehrál. Já jsem bydlel v Praze na statku a jezdil k nám jeden pán, jehož syn hrál hokej. Ten navrhl rodičům, abych to zkusil. Rodiče mě tam vzali a já už jsem tam zůstal.

Vy jste začal na dnešní poměry dost dlouho, až v sedmi letech.
Bydlel jsem sice v Praze, ale zároveň na statku. Okolo sebe jsem měl starší kamarády, s těmi jsme hráli na plácku hokej. Takže na bruslích jsem stát uměl. Zbytek jsem dohnal.

Jste znám jako ikona Sparty, ale vy jste ji opustil dokonce třikrát. Poprvé to bylo hned na začátku kariéry, kdy jste šel pomáhat Slavii při postupu do extraligy.
To bylo pro mě velmi dobré. Bylo mi asi osmnáct a měl jsem hrát třetím rokem za starší dorost, což by nebylo takovým přínosem jako dospělý hokej. Ta možnost hrát za Slavii byla pro mě největší obohacení. Navíc se podařilo postoupit do extraligy. Přišel Růžička a další hráči, bylo to skvělé. Co víc si mladý hráč může přát?

Neměla Slavie snahu udržet vás v kádru i na další sezónu?
Já tam byl jen na hostování. Věděl jsem, že ve Spartě nebude moje situace zrovna růžová a Slavie měla zájem, ale patřil jsem Spartě a tak jsem to neřešil. Tam jsem dostal šanci, kterou jsem chytil a od té doby jsem pak hrál.

Za Spartu jste odehrál deset sezón, získal s ní dva tituly a pak jste odešel do Karlových Varů. Co se stalo?
Mně končila smlouva. Jednal jsem se Spartou, s Karlovými Vary i s jinými zájemci. Karlovy Vary mi daly dobrou nabídku a líbila se mi i představa o tom, jakou bych měl plnit roli v týmu. Tak jsem šel do Varů.

Ještě před vaším odchodem do Karlových Varů jste začal mnohem aktivněji sbírat kanadské body. Bylo to tím, že jste jako zkušenější dostával více času na ledě?
Bylo to dané situací a pozicí v mužstvu, jakou jsem dostal. Ve Spartě hráli vždy velcí borci a velká jména. Jsem rád, že jsem s nimi hrál. Pak jsem si mohl vyzkoušet, jaké to je, když jsem ten „borec“ já. Když dostanete více času a prostoru na ledě, tak se to projeví i bodově. Myslím si, že jsem měl i dobré trenéry, s kterými jsem si padl do oka.

V Karlových Varech jste dokonce byl druhý v produktivitě celého mužstva.
Po deseti sezónách ve Spartě už jsem něco odehráno měl. Už jsem byl ve věku, kdy jsem měl něco ukázat a měl jsem štěstí, že to vyšlo a nějaké body jsem nasbíral.

Nastalo druhé sparťanské období, po návratu z Varů a opět dva tituly.
Vracel jsem se do Sparty ještě před půlkou sezóny a jelo se do Davosu. Situace byla hodně špatná. Horko těžko jsme se dostávali do play-off a pak jsme to celé vyhráli. Druhý rok jsme také nezačali valně a zase jsme vyhráli. Když jsem se vracel z Varů, tak mě Sparta hodně chtěla a dala mi vysokou smlouvu. To bylo trnem v oku pro některé lidi. Já jim rozumím, oni dělali svoji práci. Když to tak vezmu, tak jsem neodváděl takovou práci za tu smlouvu. Smlouva ale byla a my jsme se prostě nedohodli. Úplnou náhodou jsem skončil v Českých Budějovicích.

Do Karlových Varů jste odešel, protože vám končila smlouva a do Českých Budějovic jste šel i kvůli penězům, přesto zůstáváte symbolem Sparty a na diskuzních fórech Sparty se na vás často vzpomíná. Vnímáte to?
Vnímám to. S některými jsme v kontaktu. Když tam hrajeme nebo když tam kvůli něčemu jdu, tak potkávám lidi a ti mají radost. Člověk je pak rád, že hraje hokej.

Nebál jste se, že na vás zanevřou, že jste odešel kvůli penězům?
Já jsem to řekl, že je to moje poslední šance vydělat si a zabezpečit rodinu, že je to moje poslední smlouva. Trochu jsem počítal s tím, že možná i skončím. Odjakživa jsem vycházel dobře s fanoušky, tak asi hlavně proto na mě nezanevřeli.

Hráčská dlouhověkost

Blížíte se k metě tisíce zápasů. Při pohledu do statistik je vidět, že se vám vyhýbala zranění, protože jste vždy odehrál velkou porci zápasů.
To je důležité. Pokud je sportovec nucen vynechat pro zranění celou sezónu, tak to musí být něco hrozného. Hlavně z toho důvodu, že nemá co dělat. Pro nás sportovce je to důležité. Celé je to o tom mít kliku a nebýt zraněný.

Má na to vliv i příprava, trénink regenerace?
Někdy člověk odehraje zápas i se zraněním, ale dá se hrát a tak to odehraje. Někdy si říkám, že to musí být i vidět. Příprava to samozřejmě může ovlivnit. Já mám rád tvrdou dřinu. Starám se o své tělo. Čím je člověk starší, tím je to důležitější. Už se nedá dohnat to, co někdo vynechal v mládí.

Reprezentace

Ač jste hrál v úspěšném týmu a byl jste lídrem, tak jste kromě mládežnických reprezentací nikdy nehrál na velkém turnaji. Čím myslíte, že to bylo?
Já jsem nikdy nebyl hráč, který by v něčem extra vynikal. Nebyl jsem ani extra střelec ani extra mlátič. Byl jsem od každého něco a trenéři asi potřebovali vždy konkrétní typ. Já mám od každého kousek. Navíc vždy byli v reprezentaci hodně dobří hráči, takže to bylo těžké.

Byl jste někdy už opravdu blízko k velké reprezentační akci?
Dvakrát jsem byl blízko. Před Vídní jsem vypadl až na poslední chvíli, když jsem odehrál všechny přípravné zápasy a vypadl jsem až úplně na konci. Pak ještě letos. To mě hodně překvapilo, že jsem byl v přípravě. Ocenil jsem, že mi pan Hadamczik zavolal a narovinu se mě zeptal, jestli mám zájem. Já jsem měl hroznou radost a jel jsem rád.

Záliba v rychlosti

V soukromí jste znám jako milovník rychlosti a motorek. Drží vás stále tato záliba?
Motorka, to je taková moje hračka. Ta ke mně pasuje odjakživa. Když můžu, tak jezdím.

Už jste přijel třeba na motorce na trénink?
Já už deset let jezdím jen na okruhy, na silnicích nejezdím. Loni jsem si půjčil motorku i na silnici, jestli by mi to ještě šlo. Je to hezké, ale na okruhu je to bezpečnější.

Jaký máte osobní rychlostní rekord?
Měl jsem R1 a jel jsem 297 km/hod, ale víc to prostě nejelo. Už to dál nešlo. Je to takový srandovní pocit, protože, když zpomalíte na 250, tak se vám zdá, že to nejede. Už jsem také vyzkoušel i enduro, teď už delší dobu super motor.

Trávíte i čas u televize sledováním závodů motorek?
To také. Navíc jsem se tady seznámil s místními kluky s bratry Smržovými. Pozvali mě na okruh a Jakub mi radil, co a jak při jízdě zlepšit. To bylo velké obohacení. Kamarádím se také s Petrem Vorlíčkem, ten je ve svém oboru skvělý. To mi vždy padne brada a říkám si, že to není možné, co všechno dokáže.

Čas v českobudějovickém dresu

Vraťme se ještě k momentu vašeho příchodu do Českých Budějovic. Sparta chtěla, abyste přistoupil na snížení platu a MOUNTFIELD vstoupil do jednání s vámi.
Stále byla možnost domluvit se na Spartě a pak přišla nabídka z Českých Budějovic. Byla to rychlá nabídka. Ráno jsem měl hrát zápas, byla to předehrávka a nevěděl jsem, jestli budu hrát nebo ne. Nakonec jsem na zápas nešel a druhý den už jsem byl pryč a hrál jsem zápas tady.

Hned po vašem příchodu ovšem hrál tým play-out. Nebyl jste z toho zklamaný?
Uteklo nám to o kousek. Já jsem to zjistil, až když jsem sem přišel. To play-out bych nikomu nepřál, hlavně v situaci, kdy je fakticky rozhodnuto o tom, kdo bude hrát baráž. Je velmi nepříjemné přinutit se a najít motivaci.

Nelitoval jste toho, že jste šel do týmu, který nepostoupil do play-off?
Já jsem přišel a herně se mi hodně dařilo. Tak na to člověk rychle zapomene. Když se člověku daří, tak špatné věci kolem sebe tak nevnímá. Vadilo mi jen to, že jsem musel dojíždět za rodinou.

Sparta patří mezi týmy, které fanoušci z jiných měst nemají zrovna v lásce. Nebál jste se ohlasu fanoušků právě kvůli sparťanskému původu?
Trochu jsem o tom uvažoval. Věděl jsem, že v kabině nebude problém. Hodně kluků jsem znal. Věděl jsem, že fanoušci se dívají na výkony. Člověk může být nenáviděný, ale když začne hrát dobře, může se to změnit. V tom jsem měl kliku a fanoušci mě přijali.

Do vašeho období na jihu Čech zapadá i množství výročí a rekordů. Jde například o tisící start v extralize, stý gól, dvoustá přihrávka atd. Sledujete tyto svoje mezníky v kariéře?
Mě to vůbec nenapadlo. Až když přišli novináři a začali se mě ptát. Ono je to logické vyústění, když si spočtu, že mám odehráno v průměru padesát zápasů v sezóně. Já jsem nikdy nebyl sběrač bodů. Hrál jsem prostě hokej a ono to přibývalo.

Tisící zápas byste měl odehrát doma s Kometou. Jste připraven na zájem novinářů?
Teď už o tom vím, kdy to bude a uvidíme, co se bude dít. Teď jsem na podpisové akci seděl vedle mladého hokejisty a když jsme podepisovali kartičky, tak se podíval na tu moji a říkal :“To si děláš srandu? To není možné.“ A já mu řekl, že se stane.

Ze všech stran je na vás slyšet chvála, co se týká letní přípravy. Mladí vidí, jak se připravujete a říkají, že ještě určitě nebudete končit. Berete to tak, že jste příkladem pro mladé hráče?
Beru to tak. Je to moje pozice v mužstvu. Počítá se s tím, že bych měl pomoci při výchově mladých hráčů. Aby kluci viděli, že je třeba něco dělat nejen na tréninku, ale i před ním a po něm. Myslím si, že si spíše hledím svého, ale občas poradím.

Přece jen věk člověk nezastaví. Jak dlouho byste ještě rád hrál?
Zatím se cítím dobře. Nejdůležitější je nabít ty psychické baterky. Natrénovat fyzičku není nic těžkého. Důležité je po sezóně mít různá odreagování. Pro mě to je třeba rodina a motorka. V létě na dobrodružnou dovolenou. Loni jsme odjeli na tři týdny do Norska. Tam to rychle uběhlo a já jsem zjistil, že musím jet domů a najednou jsem se strašně těšil na hokej. Důležité je umět vypnout a dobít se psychicky.

Takže o nějakém brzkém konci zatím neuvažujete?
Zatím jsem o tom ještě nepřemýšlel. Jirka Vykoukal řekl, že neví a že uvidí. Já jsem zatím nebyl ani ve stádiu přemýšlení o tom.

Teď jste si dodělal trenérskou licenci. Znamená to, že do budoucna se chcete zabývat trénováním?
Všichni si mě dobírali, proč si to dělám, když mám dvě dcery. Teď se nám narodil syn a tak mám větší motivaci, kdyby chtěl hrát hokej, nějak více ho podporovat. Dvacet let hraji hokej, tak co jiného bych měl dělat. Nejpřijatelnější pro mě by bylo pokračovat v tom, co jsem dělal, byť z jiného pohledu.